Lesní železnice Rajnochovice: Jak mít opravdu pořádné vláčky

Úvodní obrázek článku

Dneska trochu pro kluky. Taky jste jako malí milovali vláčky? A taky vám připadá, že s věkem tahle vášeň neopadává? Modely vláčků, velké lokomotivy, mašiny, stroje…jestli vám ještě pořád zrychluje tep, máme pro vás dneska článek o někom, kdo svoji vášeň pro vláčky dotáhl opravdu daleko. Představujeme vám Rajnochovickou lesní železnici. 

Píše se rok 1905. V malebné valašské vesničce sevřené v hlubokém údolí Hostýnských vrchů se právě dnes, 19. července, koná kolaudace Arcibiskupské lesní železnice. Jejím úkolem bude vozit kulatinu a dřevo vytěžené pod Kelčským Javorníkem až na parní pilu v Rajnochovicích. Kolik sil se ušetří! A kolik práce za lidi udělají stroje! 

Po kolejích, které se proplétaly zalesněnými kopci, se tu dřevo vozilo až do roku 1921. Na poměry jiných železnic je to doba docela krátká. Dneska už nikdo neví, jak to tenkrát bylo, ale šušká se, že na zanedbané trati došlo k nějaké větší nehodě, která železnici jednou provždy uzavřela. 

Devadesát let trvalo, než se našel někdo, kdo by si na lesní železnici vzpomněl. Tomáš Hegar, rodák z Valašského Meziříčí, na ni narazil, když se krajem toulal s foťákem. Objevil v Rajnochovicích pilu s řadou fotogenických zákoutí a časem také příběh, který se vázal k lesní železnici, ztrácející se v kopcích. 

Spolu s přáteli obnovil malý kousek kolejí, po kterých dřív lesní dráha jezdila. Koupil dům naproti pile, vybudoval tu depo, nástupiště, vlečku a do depa postupně sehnal několik vagonů a funkčních lokomotiv. „Všechno jsme sháněli v uzavřených dolech. Naše mašiny dřív vozily břidlici nebo uhlí. Sjezdili jsme celé Československo, abychom posháněli funkční stroje, výhybky nebo koleje,“ ukazuje nám pan Hegar svoje poklady, které stojí připravené v depu. Jen jen vyrazit. 

Rajnochovická lesní železnice dnes jezdí po 300 metrech kolejí, které vedou z depa po vlečce k drobnému nástupišti. Tomáš a jeho přátelé by si přáli natáhnout jednoho dne koleje podél hlavní cesty až k restauraci Ve Dvoře, která je odtud vzdálená nějakých 300 metrů. To by bylo poježděníčko.

Železnička nemá pravidelný jízdní řád a teď v zimě ji čeká dlouhý spánek, během kterého se budou dotahovat šrouby a promazávat hřídele. Na začátku léta ale určitě budete moct na nějakou jízdu vyrazit. A pokud by se vám nechtělo čekat tak dlouho, napište Tomáši Hegarovi, s partou vás rád povozí i mimo plánované akce.

Tak, teď nám dáte za pravdu, že si Tomáš uměl postavit opravdu pořádné „vláčky“? Rajnochovická lesní železnice je rozkošným projektem, na kterém je vidět, že ho tu dělají opravdu srdcem. Těšíme se, že se tu už brzy budeme moct pořádně projet a podívat na naše milé Rajnochovice zase z trochu jiné perspektivy.